Autor: Rwakk
Beta-read: Aidrien Assagir
Fandom: originální
Pokračování: 13/37
Pairing: žádný
Stručně: Merin potlačuje sebe sama, ale za jakou cenu?
Varování: -
Věnování: -
Merin zašla za roh a vypustila led do
plic. Skrz sevřené čelisti jí unikl bolestný sten. Cítila, že tohle nedokáže
dělat donekonečna. V mysli se jí objevila předtucha, vlastní všem divokým
tvorům. Jestli nepřestane, zaplatí za to nejvyšší daň a Jabela to zlomí.
Existovalo jediné řešení, jak všechno vyřešit – a přežít. Jabel se nesmí
krotit. Nesmí tlumit svůj plamen, vždyť v jeho přítomnosti vydržela i bez
potlačení jich samých.
Ohlédla se, jestli za ní nejde. Nedokázala
by se mu v tomhle stavu postavit. Přidala do kroku a zamířila za Zibrou
zjistit, kam ji vlastně přiřadila. Modlila se, aby s ní nebyl Valkas. Poznal
by, co dělá, aby mohla být s Jabelem.
V hlavních prostorech Hnízda zpomalila.
Bude muset k řece, do chladu dočerpat síly. Těžce oddechovala a snažila se
zklidnit vlastní bušící srdce.
---
Zibra odpočívala po příjemných chvílích,
které strávila s Jireou. Ten teď odběhl jim sehnat něco k snědku. Hmm, budu
muset přesně určit Křídlo na obstarávání potravy. Nedovolím jim si lovit, jak
chtějí. Nějaké ty zásoby se budou hodit.
Zibra zívla a protáhla se. Ucítila Merin a
Jabela? Zarazila se. Co to má znamenat?
Do její jeskyně vešla podivně roztřesená
Merin. Jabela ale neviděla, i když ho cítila. Zkoumavě si ji prohlížela a
začínalo jí docházet, co to znamená. Začínala se zlobit.
Když se před ni Merin postavila,
vystartovala na ni a překvapila ji. Zibra ji povalila na zem a autoritativně si
nad ni stoupla.
„Co jsi to sakra udělala?!“
Merin se přikrčila v podřízené pozici.
Neodpovídala, jen přemýšlela, jak mohla ta ohnivá dračice poznat, co Merin
udělala. Zibra musela hodně zuřit, protože skrz šupiny cítila rostoucí žár. Víc
instinktivně než vědomě se znovu stáhla. Tohle řešení bylo najednou to
nejsnadnější, co mohla udělat, aby její hněv zvládla. Nedokázala však potlačit
zasténání. Do očí jí vyhrkly slzy, které se nezměnily v led.
„Přestaň!“ nařídila Zibra a zvýšila svůj
žár. Nepatřila sice k nejohnivějším drakům, ale věděla, co musí udělat. Na
oslabenou Merin to stačilo. „Jestli to nepustíš, zabije tě to,“ řekla přísně. „Ale
nechci ti ublížit. Uleví se ti, když to necháš plynout. A o mě se neboj.
Zvládnu to,“ pronesla přívětivěji.
„Prosím, neříkej mu to. Prosím,“ zašeptala
Merin zoufale a tušila, že Zibra všechno ví. Jako by ta dračice viděla na dno
Merininy duše. Pomalu pouštěla led zpátky a třásla se po celém těle. Poplašeně
se ohlédla, zda ji její nepřiznaný druh vidí. Cítila jeho přítomnost až do
morku kostí, jen nedokázala určit, jak daleko je. A kde vlastně.
„Proč mu to neřekneš? Určitě by to chtěl
vědět. Sakra. Zdála ses mi rozumná. Proč zrovna Jabel? A nevěřím, že je tak
slabý, abys tohle musela dělat.“
Zibra ji obešla, podívala se z jeskyně.
Kývla na Jireu, aby tam nikoho nepouštěl, a obrátila se zase k Merin.
„Pověz mi víc. Spala jsi s ním v jedné
jeskyni. To vím. Cítím ho z tebe a mám podezření, že to zašlo dál že?“ Podvědomě
čekala kladnou odpověď.
„Proč zrovna Jirea?“ odpověděla Merin
otázkou. „Bylo to... Zdálo se to jako dobrý nápad, jako nejlepší řešení v ten
okamžik. Vím, že bych ho vydržela, ale...“ Nedořekla.
Zibra si povzdechla.
„Holka hloupá. Ještě jsi před tím nebyla s
nikým, co? A on taky ne. Poznám ten typ, který čeká na tu pravou a do ničeho se
jinak nehrne.“ Popošla kousek dál do své jeskyně a zadívala se na krápníky
na stropě. Vypadala, že přemýšlí. „Nechci vám
v tom bránit, Merin, ale jestli to ovlivní vaše schopnosti, budu to muset
zatrhnout. Proto bys mu měla říct, co cítíš, a on se podle toho zařídit. Jinak
vás to možná zabije. Potřebuju tu mít každého. Stařešina nás vybral, protože se
na to hodíme, ne jenom z rozmaru.“ Otočila se na ni. „Tipuji, že protože to
bylo poprvé, tak to nevydržel, že?“
Merin zavrtěla hlavou a schoulila se do klubíčka. Sevřela si instinktivně
břicho, protože tušila, na co Zibra naráží.
„To bude problém. Nechci ti bránit někde
naklást. Jen si myslím, že jste to uspěchali. Zvlášť pro vaše podstaty. Holka
nešťastná. Nemohli jste si to nechat až na slunovrat? Teď to jen vyvolá zlou
krev. Jestli opravdu nakladeš, bude to problém. Musíme to případně utajit.
Nejlépe přede všemi. I jím, pokud mu to opravdu nechceš říct. Ještě je brzo na
to, aby se nám tu proháněla mláďata, Merin. Na to jsi měla myslet. Pokud se
sama rozhodneš vejce zničit, máš moji podporu. Je to kruté, ale také nejlepší
volba pro Letku.“ Postřehla Merinin pohled a dodala: „Bránit ti nebudu, ať se
rozhodneš jakkoli.“
„Musím... Musím k řece, do chladu. Já...“ Merin
vstala a začala před Zibrou couvat. Měla pravdu. Jedna její část s ní
souhlasila, že by to měla vyřešit s Jabelem. Ta druhá namítala, že pokud to
udělá, že pokud mu řekne, co cítí a co je třeba udělat, ublíží mu. Nutkání
skrýt se před vším u Jabela bylo silné, ale zároveň to nechtěla.
„Vezmu si noční hlídku, ano? Do... do té
doby se pokusím nabrat dost sil. Nebudu... Letku zpomalovat.“
„Žádná řeka, Merin. Hezky půjdeš za
Valkasem do jeho jeskyně a prospíš se tam. Když se na něco bude ptát, pošli ho
za mnou a já mu to vysvětlím. Přes noc jsi letěla na nějakou pochůzku, kterou
jsem ti zadala, dobře?“
Zibra měla autoritu v očích. Do doby, než
se ukáže, jestli vážně snese vejce, se pokusí vše ututlat. Jestli se to doví
Fernero, určitě by to použil proti ní. A Mefisto? Ten by udělal, co je správné,
a toho se děsila.
Ne, Valkase ne. On... Merin se nemohla Zibře
vzpírat. Nitro jí hořelo hrůzou z ostatních, pokud by se to vážně naplnilo a
ona snesla. Nepřežila by nejen snůška, ale i ona. Ohrozila Letku a oni by na to
měli právo.
„Kdy... Kdy mám za tebou znovu přijít?“
„Večer. Znám způsob, jak zjistit, jestli
sneseš nebo ne. Musím se jen připravit.“ Pokynula jí, že může
odejít. „A jestli přivedeš s sebou Jabela, je jen na tobě. Nechci mu to říct,
ale vím, že by to měl vědět, Merin. Rozhodnutí tedy nechám na tobě.“
---
Merin od Zibry doslova utekla. Nechtěla
poslechnout. Nechtěla jít za Valkasem, aby měl další příležitost jí vyčítat
její pošetilost, jenže jiná možnost neexistovala. Moc dobře si to uvědomovala.
Náhle ji něco napadlo. Bylo to šílené, ale
možná by to bylo řešení, jak nemuset zůstávat ve Valkasově přítomnosti déle,
než je nezbytně nutné. Zatoužila, aby jí Valkas nespílal, jen ji... konejšil
jako dračí matka své mladé. Ale to nebylo v povaze samců.
Prohledávala Hnízdo, dokud ji nenašla.
„Mikel?“ zašeptala tiše a váhavě.
Přikrčila se před menší dračicí v návalu dalšího strachu.
Mikel byla nesvá. Sledovala zpovzdálí
Varia, který se o něčem barvitě bavil s Belsevanem. Když ji Merin překvapila
zezadu a ještě to, jak vypadala, málem vykřikla.
„Stalo se mu něco?!“
Merin zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli to
je v tvé moci, ale... Potřebuji tvou pomoc. Můžeme si promluvit někde... v
soukromí?“
Mikel se zadívala na Varia, a protože
vypadal, že se jen tak nepřestane bavit, přikývla.
„Proletíme se?“
Merin přikývla. Zadoufala, že let ještě
zvládne. Cítila se slabá.
„Ne,“ odpověděla po chvíli. Svíralo se to
v ní a nejen strachem. „Nebyl... by to dobrý nápad. Možná... bude stačit zajít
jen za roh.“
Mikel se zamračila. Merin vypadala
unaveněji než před tím. Přikývla a zašla s ní za roh.
„Tak co se děje. Už jsi s ním mluvila o
Variovi?“ S jistou nadějí se zeptala, i když tušila, že na to je brzo.
Merin místo odpovědi natáhla k Mikel tlapu
v němé výzvě a dovolila, aby se jí v očích zrcadlila veškerá bolest, kterou
cítila. „Asi... jsem...“ nedopověděla. „Nevím... jaké škody napáchalo, co jsem
kvůli Jabelovi udělala. Nejspíš s tím nic nezmůžeš, ale musela jsem to zkusit.“
Mikel se jí dotkla a projela jí zlá předtucha.
„Nesmíš to nadále dělat. Zničilo by ti to plíce. I když si ledová, přestala bys
to ovládat a zmrazila sebe sama.“
Mikel měla obavy a přitom se i trochu
radovala. Bylo to zvrácené, ale šance, že Merin zmizí a bratr bude zase jen
její, ji lákala mnohem víc, než si chtěla přiznat.
„Merin. Ty jsi březí? Naznačuješ, že jsi
březí?!“ zeptala se s obavou v hlase. Teprve teď jí došlo, co říkala na
začátku.
„Já... nevím. Zibra řekla, že to zjistí
přesněji. Ale... Necháš si to jen pro sebe? Jabelovi... to řeknu sama a
ostatní... Nesmí to vědět. Možná, že zničím snůšku dřív než oni, ale... Ještě
nevím. Prosím, neříkej to. Prosím.“
Mikel přikývla a temně se v mysli zasmála.
„Neřeknu nic. Ostatním snad ne. Možná mi
to uklouzne, ale víš jak. Jsem sama a nemám nikoho, kdo by mě hlídal.” Ledabyle
se otočila a zavětřila směrem, kde bylo slyšet hovor dvou draků.
Merin pochopila, co jí tím dračice chtěla
říct. Zavřela oči a dlouze, beznadějně si povzdechla. Zajde za Jabelem nejlépe
hned, aby se po ní nesháněl, až bude na „pochůzce“. Našla ho
po chvíli hledání. Zastavila se kus od něj a pozorovala milovaného s láskou v
očích.
Jabel se vracel od Zibry. Vyptávala se ho
na divné otázky. „Jak se cítíš? Jak jsi spal? Nejsi nějak unavený?“ Byl z toho
zmatený a těšil se, až něco zakousne.
Pocítil její vůni. Vycházela z místa za
ním. Vášnivě nasál vzduch. Otočil se na ni a usmál se. Stála tam dračice jeho
srdce. Jediná, která si mohla říct o modré z nebe a on by jí ho přinesl.
Rozhlédl se, a když se k ní vydal, instinktivně potlačil plamen. A byl zaskočen
jejím chladem. Něco se změnilo a nevěděl co. Zastavil se kousek od ní a čekal.
Přiblížila se k němu a otřela se o jeho
tvář.
„Nepotlačuj se, prosím,“ zašeptala a dál
se k němu lísala, aby zahnala beznaděj v srdci. „Prosím, hoř se. Já... Potřebuji,
abys hořel, protože...“ Skrz sevřené zuby jí unikl vzlyk. Dolehlo na ni všechno
z předchozích hodin.
Nemohl se na ni dívat, jak je zubožená, a
poslechl ji. Chtěl hned ucuknout plamenem, ale zjistil, že ve skutečnosti
vypadala, jako by se jí ulevilo.
„Jsi v pořádku? Něco se stalo. Já...“
Objal ji a čekal, co bude dál.
Místo, aby přikývla, zavrtí hlavou. „Nechtěla
jsem ti to říkat, ale...“ Musel to vědět. Uvědomila si, kolik nedůvěry by to
mezi ně zaselo, pokud by mu lhala. Navíc... Poznal by to. Zjistil by si pravdu
sám, pokud by skutečně chtěl.
„Mluvila jsem s Mikel. Pokud bych se
potlačovala dál, přestala bych to ovládat a zmrzla bych. A navíc...“ zaváhala.
Bojácně se roztřásla. Věděla, že to Jabel cítí, ale nedokázala to ovládnout. „Asi
jsem... březí.“ Unikl jí další tichý vzlyk.
Jabel to tušil. Instinkt mu to říkal už
dřív. Tehdy u řeky se neovládl a tohle bylo jediné možné řešení. Přesto ze sebe
jen vykoktal: „Ale... jak?“ Idiote, vždyť to víš. „Promiň mi, miláčku.“
Nevěděl, proč ji tak teď nazval, ale hodlal převzít veškerou zodpovědnost.
„Je to moje chyba. Kdybych tě u té řeky
nechal být, nemusela bys teď trpět a... a nebyla bys v tak špatné situaci. Je
mi to tak líto.“ Položil svou hlavu na její krk a vzlykl. „Zkazil jsem ti
život.“
„Nelituji jediné chvíle s tebou. Jen mám
strach, aby to snůška přežila. Zibra to chce všechno utajit, ale nevím, jak
dlouho se jí to podaří. Já... pokud nebudu mít na výběr, budu muset vejce
zničit,“ zašeptala tiše a konejšivě se o Jabela otírala. Koho vlastně utěšuje?
Jeho nebo sebe?
„Podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoli.
Nebudu tě do ničeho nutit. Budu stát při tobě v dobrém i zlém. Pro bolest i
rozkoš. Jako druh, kterým ještě nejsem, ale víc, než jakým kdy kdokoliv ti
bude. Merin, já přísahám na svá křídla, že tě neopustím. Půjdu s tebou do pekel
i na dno moří. Žádná hora nebude tak vysoká jako má láska k tobě. Jsi moje a
nikdo nemá právo se tě dotknout, pokud k tomu nedám svolení. I kdyby Stařešina
prahl po tvém těle a duši, roztrhám ho. Proto se neboj a dělej, co uznáš za
vhodné. Vyrvi mi maso a sněz.“
S každým dalším slovem jí tekly slzy po tváři
víc a víc. Na zem zvonivě dopadaly ledové krůpěje. Nadechla se, aby složila na
svá křídla podobnou přísahu. Dokázala jen sotva slyšitelně zašeptat: „Já tě
budu jíst.“ Její duše mu už dávno patřila. Ta slova se jí podivně zasekávala v
hrdle. Uchvátila jeho rty a vložila do polibku celou svou duši.
„Pokusím se je ochránit,“ zašeptala, když
se od Jabela odtrhla. „Ale... Když nebudu mít na výběr...“ Roztřeseně nedopověděla.
Děsila ji myšlenka, že by měla svá vejce zničit. Pohled do Jabelových očí jí
však dodával tolik odvahy, že to udělá, pokud ji zaženou do kouta.
„Musím do Valkasovy jeskyně. Zibra mě tam
poslala, abych se tam zotavila, a řekla, že oficiálně budu na pochůzce. Já...
Přísahal na svá křídla, že mě udělá šťastnou. Mám strach, že to udělá za každou
cenu.“
Pouze pronesl: „Půjdu s tebou.“ Nečekal,
jestli začne odporovat a přísně se na ni podíval. „Nebudeme utíkat. Nesnesu
pomyšlení, že tě bude konejšit místo mě.“ Jabel věděl, že Valkas o Merin
nesmýšlí zrovna tímto směrem co on, ale i tak žárlil. A hodlal to tomu staršímu
draku klidně dokázat svými zuby a drápy.
Neodporovala mu. Možná to tak bylo
nejlepší, že se mu postaví oba dva, aby všichni tři věděli, na čem vlastně
jsou. Napůl zadoufala, že jí na krku nejsou vidět stopy po Fernerových zubech,
ale pokud si Zibra ničeho nevšimla, pak bude možná všechno v pořádku.
Vedla Jabela do Valkasova hnízda a s
každým dalším krokem se k němu tiskla těsněji a těsněji ve snaze nabrat víc
odvahy. Nebála se o sebe, ale o Jabela. Valkas byl... silný. Na jejího milého
snad až příliš.
Cestou je vidělo mnoho draků. Neferien,
Bluepeace. Všichni. Nic neskrývali a šli za jediným drakem, ze kterého měl
momentálně Jabel strach. Věděl, že nevyhraje, ale musel to zkusit.
---
Valkas odpočíval po náročné noci. Myslel
si, že Merin bude nápomocná, jenže někam zmizela. Od Zibry se sice doslechl, že
ji poslala na noční přelet jinam, nevěřil tomu. Tušil něco horšího a jeho obavy
se vyplnily ve chvíli, kdy ti dva mladí draci vešli do jeho ložnice.
Ach, jak jsi jen mohla, Merin. Maličká.
Nic než žár tě nečeká. Rozpustíš se.
„Ty jsi Jabel, že? Nech ji být!“ Postavil
se a přichystal k útoku. Čekal, že se ten menší drak otočí a začne upalovat.
Dříve tak působil. Ten se ale postavil před Merin a výhružně zavrčel.
„Nenechám ti ji, Valkasi. Stane se mou
družkou a ty s tím nic neuděláš, staříku.“
Valkas se dopálil a chystal se k útoku.
Merin se mu postavila do rány. Vložila do toho celou svou sílu a prudce do
Jabela vrazila, aby ho vychýlila z Valkasova dosahu. Neskutečně riskovala.
Proti rozzuřenému samci neměla moc šancí a ledová stěna by Valkase nezastavila.
Valkas se mohl rozhodnout, že šťastnější bude mrtvá. Uvědomovala si to, a
zatímco čekala na náraz, proti její vůli na zem dopadly ledové slzy.
Nechci nic, jen štěstí po Jabelově boku.
Snad to není tak moc. Dokud mi zůstávají síly, neopustím tě. Jabele, jsi můj
dech, rytmus mého srdce, má existence.
Valkas se těsně před její tváří zastavil.
Těžce dýchal a ovíval ji svým dechem.
„Merin, víš, co to znamená? Jednou se
rozpustíš, nebo on zhasne. Není tu žádná naděje, že byste mohli být šťastní. A
pomysli na dráčata, která by někdy mohla přijít.“ Zarazil se a podíval se na
Jabela. „Nedovolil sis ji ještě obšťastnit, že ne, ohniváku?“
„Nech mě, abych se sama rozhodla, co chci,“
zavrčela Merin a podívala se na Jabela prosebným pohledem, aby nic neříkal. Ne
o dráčatech, která v ní mohla růst.
„Šťastnější bych byla, kdybych se nemusela
bát, co za mými zády uděláš, kdybych měla tvou podporu, ne výčitky, kdybych...
Co na tom záleží?“ odfrkla si a došla k Jabelovi. Opatrně mu pomohla vstát, zatímco
dál mluvila k Valkasovi: „Nevěříš mi. Nikdy mě nebudeš poslouchat a chránit
před těmi, před kterými skutečně potřebuji.“
Ztichla. Nedokázala se na ledového samce
ani podívat. Srdce ji bolelo zklamáním, ale měla to čekat. Ledoví draci...
Patřila mezi ně, a přesto jim nerozuměla. Asi byla na ně příliš... ohnivá.
Jabel vystartoval. Jediný podnět v
Valkasově hlavě mu dal tolik energie, že Merin povalil na stranu. Pak inkasoval
ránu velkou tlapou. Ucítil, jak mu praskla některá žebra. Valkas se opravdu
rozhodl Merin zabít. Instinkt mu říkal, že to je jediná šance, jak ji ochránit
před utrpením.
Jabel těžce popadal dech. Valkas se
rozhodl ohniváče dorazit dřív, než se postaví. Chystal se mu dupnout na hlavu a
tak mu ji rozdrtit. Postavil se na zadní a hodlal skoncovat s jeho životem. A
další bude Merin.
Trvalo zlomek sekundy, než se rozhodla.
Led ani plamen proti monstru jeho velikosti nebudou stačit. Napnula všechny
síly, které jí zůstávaly, a rozeběhla se proti Valkasovi. Přikrčila se a
využila ledu na podlaze. Svezla se po něm, čímž si dodala trochu na rychlosti.
Smekla sebou a pokusila se mířit Valkasovi na nohy, aby proti němu obrátila
jeho velikost a hmotnost a převážila ho. I za cenu toho, že dopadne na ni.
Valkas to nečekal a opravdu se převalil. K
jejímu štěstí nepadl na ni, ale jen o ni zakopl. Rozvalil se na ledovou
podlahu. Jeho jezírko prasklo a on se probořil do studené vody. Jabel do ní
sklouzl také, ale hned se v bolestech drápal nahoru. Naštěstí byl na kraji.
Valkas si před nějakou dobu říkal, že musí
znova zmrazit celé jezero. Jenže kvůli novým drakům na to neměl čas. Teď to
zachránilo oběma menším drakům kůži. Merin se sice také propadla do vody, ale
oproti Valkasovi měla dobrou pozici a mohla se vydrápat nahoru bez potíží.
Jabel vyplivl krev. Jak padl do vody,
podařilo se mu prokousnout si jazyk. Začal se třást zimou a hrudník ho příšerně
bolel. Minimálně to jsou tři žebra, pomyslel si a hned dál zrakem hledal
Merin. Když ji uviděl, napřímil se a přes veškerou bolest jí naznačil, aby se
dali do běhu.
Valkas mezi tím pod vodou čekal. Nehodlal
vyplavat. Místo toho čekal. Jděte už. Já vám nechci už ublížit. Merin...
Jděte prosím, zoufal. Ledová voda mu dovolila si uvědomit jednu věc. Nikdy
neměl právo rozhodovat o Merinině životě. Teď ponese následky. Jako ledový drak
zklamal. Hlavně sám sebe.
Merin Jabela poslechla a nevěděla, co ji
bolí víc – zda Jabelova zranění, nebo zklamání nad Valkasem. A přitom by
stačilo tak málo a byla by... Ano, nejspíš by byla šťastná, kdyby Valkas
poslouchal. Byla naivní, když v něj věřila tak moc.
Zastavili se až téměř v hlavní síni.
„MIKEL!“ zařvala z plných plic a v hlase
jí vibrovalo zoufalství. Snažila se Jabela podepřít, ale on teď potřeboval
oheň. A utišit bolest. Snad byli v bezpečí, aby mohla použít svůj dar.
Hřej, prosím, hřej, šeptala v duchu, zatímco
plnou silou svého daru brala Jabelovu bolest do svého těla.
Byl napůl v mrákotách. I když bolest
odcházela, nedokázal naplno vnímat, co se děje. Poslední, co si pamatoval, než
ztratil vědomí, byla Merin, která se ho snažila udržet vzhůru.
---
Varius seděl naproti, když ti dva draci
vběhli. Chvíli si myslel, že se mu to zdá, ale Jabel opravdu zkolaboval.
„Sakra práce.“ Doletěl bleskově k nim. „Co
se mu stalo?“ zadíval se na podlitinu na Jabelově pravém boku. Byl celý studený
a začínal chraptět. „Něco ho potrhalo vevnitř,“ konstatoval.
Varius se k němu nahnul a poslouchal jeho
dech. „Myslím, že odchází.“
„MIKEL! Nestůj tady a přiveď svou ženu!
Kde je?“ Když se Varius nehýbal, vztekle zařvala, až se jí hlas rozléhal
Hnízdem. „Nenechávej mě tu,“ šeptala zoufale k Jabelovi. „Vydrž, ona přijde.“
Tady už její dar nestačil. A nejhorší byly výčitky svědomí, že to ona je vina,
jak skončil.
„Mikel nepřijde. Není v hnízdě. Letěla na
lov.“ V jeho hlase nebyla znát jediná lítost nad Jabelem. Žádné emoce.
„Nemůžu ji najít. Není tu nikdo kromě nás,
Valkase a Jirei.“
„Za Valkasem nejdu,“ zasyčela vražedně.
Kdyby měla dost síly, roztrhala by Valkase na kusy. „Pomoz mi! Prosím! Když už
ne pro mě, tak pro Mikel. Copak ti na ní nezáleží? Copak si myslíš, že když ho
necháš zemřít, že ti poděkuje?“
Varius se zašklebil. „Kdo myslíš, že ji
bude utěšovat? Stojí nám jen v cestě. I kdybych si urval křídla, požehnání mi
nedá. Bude lepší, když odejde.“ I Merin mohla cítit chlad, který vycházel z
jeho srdce. A to to byl ohnivý drak.
„Chtěla jsem ho přemluvit, aby vám to
požehnání dal, kdyby... se nestalo tohle. Ale sobec jako ty si žádné
nezaslouží,“ měřila si Varia zhnuseně.
Varius si povzdechl. „Kdo mu to udělal?“
Jabel se zachvěl a z tlamy se mu vyhrnula
krev a pěna. Začínal se dusit.
„Víš co? Mám návrh. Já ho pohlídám a ty si
Mikel najdeš sama.“
Merin na nic nečekala a vyběhla z Hnízda.
Roztáhla křídla a těžce se dostala do vzduchu. Každá minuta teď byla drahá.
Vydala se do lesů, kde většinou lovili.
„MIKEL!“
Varius se k němu sklonil.
„Ty teda vypadáš. Napadl jsi snad Valkase,
nebo co? To je jedno. Abys věděl, nedělám to pro sebe, ale pro tebe.“ Zašeptal
mu do ucha: „Já s tebou chci o ni bojovat, tak si nemysli, že tě tu nechám
umřít.“
Zapátral ve své mysli po svém daru a začal
mu předávat svou životní sílu. A bral si jeho utrpení. Zachvěl se a padl vedle
něj. Sakra, ať je ta tvoje ledová rychlá, blázne. Dva nás dlouho naživu
neudržím.
Svalil se vedle něj v agonii.
Do jeskyně dorazili dva draci. Sami byli
potrhaní a zmožení. Vrátili se jen dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu vděčný za jakoukoli zpětnou vazbu.