III. Led a blesk

Autor: Rwakk

Beta-read: Aidrien Assagir

Fandom: originální

Pokračování: 3/37

Stručně: Co se dělo dál?

Varování: žádné

Věnování: -

Valkas byl azurově modrý, ledový velikán se svým vlastním světem a pravidly. Byl vybrán jako nejmladší člen Jižní letky. Před mnoha lety se sem jako malý dráček vypravil a zde teprve dospěl a prozřel. Po tom, co mu nejlepšího přítele zabili lidé, je začal z hloubi duše nenávidět. Něco takového si nezaslouží chodit po tomto světě.

Teď lebedil v jeskyni na východní straně hory. Bylo tu příjemně chladno. Nejchladněji v celé hoře. Už několik dnů zde byl sám. Nevěděl proč a nevadilo mu to. Nikdy si v letce nenašel přátele kromě jediného a ten byl zabit v boji.

Pomalu se postavil ze studené podlahy a vyrazil ven do krásné noci. Bylo určitě už něco za její půlkou, a tak se rozhodl udělat pravidelný přelet nad hnízdištěm.

Venku před jeskyní se zastavil a nadechl večerního vzduchu. Nasával nozdrami všechny pachy jara, které mu vítr zavál do nosu. Pomalu, ale jistě roztáhl svá obrovská křídla a vyrazil k obloze.

Zamířil rovnou k jižní části hory. Tam totiž byla pozorovatelna, ze které se dalo krásně rozhlédnout po okolí. Navíc byla perfektně krytá a nikdo, kdo nelétal, ji nemohl zespoda postřehnout.             

Přiletěl k ní a opatrně dosedl. Kamení tam bylo kluzké a zrádné. Moc dobře si ještě pamatoval, když poprvé letěl sám na noční hlídku a uklouzl na tomhle zrádném místě. Velice hlasitě a bolestivě se skutálel až dolů. Tehdy měl několik tržních ran po celém těle a zlomenin. Měl jen štěstí, že všechny kosti v křídlech správně srostly. Nikdy ale už nemohl létat tak jako kdysi. Létání ho zatěžovalo, a i když létal rád, tak raději pobýval v přívětivém chladu dolních jeskyní. Při jedné své procházce dolními patry Hnízda dokonce narazil na podzemní jezírko, které po několika dobře mířených ranách zmrazil a udělal si tak dokonalou postel.

Ukolébaný chvílí pohody začal usínat. Neměl ale spát dlouho.

---

Celena, dračice barvy půlnoční noci, byla Mefistem poslána jako předvoj do jejich nového domova. Měla obletět Hnízdo a ve chvíli, kdy by nic nehrozilo, se vrátit k Letce. Poháněna touhou, aby tato dlouhá cesta skončila, se rozletěla k hoře.

Když byla dostatečně daleko od ostatních, roztáhla svůj druhý, tajný pár křídel a velice zrychlila. Celena nebyla obyčejným drakem. Patřila k jednomu z pradávných rodů, k jedinému rodu, který pro svou pýchu ztratil možnost se nazývat šlechtou – Dvoukřídlí. Nestyděla se za to, že patří k rodu zatracených. Život ji naučil, že nemohla změnit, co byla. Mohla jedině bojovat za svou vlastní cestu.

Rychle se přibližovala k Hnízdu. V noci jí dělalo problém správně manévrovat. Proudy zde byly jiné než na západě nebo v Dračích horách, přesto si troufala čím dál víc zrychlovat. Ta rychlost ji pomáhala užít si let. Dokud letěli v Letce, byla nevrlá. Neměla ráda tyhle pomalé lety s pravidly.

Přiblížila se na dosah hory a chtěla udělat první přelet. Nedostala se k tomu. Pod ní se totiž objevil drak a neměl moc přátelské úmysly. Celena ho na poslední chvíli spatřila a mistrně se vyhnula se jeho ocelovému sevření čelistí a zaujala obrannou letovou polohu.

„Kdo sakra seš a co tady děláš?!“ okřikla ho.

„Na to bych se rád zeptal já tebe, slečinko,“ zařval nepřátelsky druhý drak.

Celena si všimla, že je azurově modrý a stejně velký jako Ravier. Neměla šanci v přímé konfrontaci.

Tak se ukáže, kdo je lepší letec, chlapečku. Vyrazila střemhlav dolů.

Modrý drak ji se zuřivým řevem následoval.

Celena si to zamířila rovnou k řece, která protékala okolo hory. Měsíc se v ní krásně odrážel, a tak toho využila jako startovací bod pro svou malou hru.

Azurový drak byl očividně pomalejší než ona. Usmála se. Tohle bude snadné.

---

Valkas pospával, když náhle ucítil závan pachu, který neznal. Poznal, že se k Hnízdu blíží neznámý drak. Opatrně se zadíval na nebe a čekal. Věděl, po kterém proudu se nepřítel vydá. Znal zde každý závan větru a správně určil místo, kde se nepřítel objeví.

Když se ukázala černá dračice v jeho zorném poli, vystartoval. Měl v úmyslu ji prvně vystrašit. Když viděl, že má dva páry křídel místo jedněch, změnil názor. Tenhle drak patří k prokleté letce, to mu probíhalo hlavou.

Zaútočil s hlasitým řevem. Dračice, jak na tuto vzdálenost poznal, se vyhnula a vznášela se čelem k němu.

„Kdo sakra seš a co tady děláš?!“ okřikla ho.

Musel se pousmát. Určitě nepatřila k Letce. To by ji informovali o nočních hlídkách. Pousmál se a rozhodl se hrát zlého draka.

„Na to bych se rád zeptal tebe, slečinko!“

Myslel si, že ji tím zastraší, ale nebylo tomu tak. Místo toho se dračice spustila kolmo dolů. Nakonec svůj let trochu naklonila a mířila směrem k řece.

Valkas na nic nečekal a vyrazil za ní. I když znal zdejší proudy dokonale, stejně mu pro svou rychlost stále unikala. Zlobil se, tohle ho zesměšňovalo. Netušil, že se hrne přímo do pasti. Voda se totiž mohla stát smrtící pastí. Pro oba.

---

Celena začala prorážet předními tlapami vodní hladinu. Díky tomu za ní vznikala vodní tříšť, která očividně azurovému draku nevadila. Škodolibě se usmála. Ještě chvíli a bude jí vydán na milost. Věřila si. Její dar byl totiž velice speciální. Na světě existovalo mnoho draků, ale jen někteří dostali darem blesk. Plíce, které místo ohně stvoří výboj, který mohou nasměrovat jakýmkoliv směrem. Připravila se a zamířila kolmo nahoru. Chtěla ho tak vylákat do větší výšky a maximalizovat tak jeho pád. Věděla, že její dech toho draka nezabije, ale omráčí. A pokud bude mít dost velkou výšku, možná i zabije.

---

Valkas vyrazil. Nečekal, že po něm bude zrovna cákat vodu. Místo toho, aby mu to vadilo, ho to příjemně chladilo. Uchechtl se. Očividně nevěděla, že patří k čeledi ledových. Pak zamířila kolmo nahoru. Zde už cítil, že je něco špatně. Netušil však co. Nehodlal se vzdát a zamířil za ní. Pak v jediném okamžiku se na něj otočila a střelila po něm velice zvláštní oheň. Tušil nějakou zradu, ale neměl čas reagovat. Místo toho poslal proti tomu ohni svůj ledový dech. Nocí se rozezněly bolestivé skřeky.

---

Valkas padal dolů noční oblohou. Jeho silueta se rýsovala proti měsíci a rychle se přibližoval k ledové zemi. Nebo spíš vodě. Ledové vodě, která ho měla brzy usmrtit.

Celena si to myslela. Nevěděla o tom, že je to ledový drak. Každého ohnivého draka by to zabilo. Když ne šok a pád, tak následné podchlazení. Ohniví draci nenáviděli vodu až na pár výjimek jako Bluepeace.

Viděla, jak drakovo velké tělo pohltila hladina. Chvíli oddechovala. Ten drak ji málem sežehl svým plamenem. Mylně si myslela, že to byly plameny. Kdyby se lépe podívala na své tělo, uviděla by krystalky ledu, které se jí na křídlech uchytily po jeho útoku.

Vyrazila směrem dolů. Nehodlala riskovat, že někde vyplave. Byla to dračí přirozenost. Draci museli vědět, že je jejich kořist po smrti. Ani neuvažovala nad tím, proč před chvílí zabila jiného draka. Zachovala se podle dračí přirozenosti. Nepřítele není třeba zpovídat, ale ničit. Zvláště, pokud zaútočil první.

---

Valkas se pozvolna potápěl pod hladinu. Ledová voda ho místo doražení probrala. Uvažoval, pak několika dobrými kopanci nohou se přiblížil k hladině. Ale nevystrčil hlavu, aby se nadechl. Instinkt mu říkal, že ta dračice půjde zkontrolovat, zda ho zabila. A na to čekal.

---

Dračice se přiblížila těsně k hladině. Rozhlížela se na všechny strany a vypadala spokojeně. Valkas toho využil přesně v okamžiku, kdy se chystala odlétnout. Také mu docházel dech a nemohl déle čekat. Prudce vystartoval vzhůru a zahákl své čelisti okolo její přední nohy. Před tím se ale zhluboka nadechl. Pak ji stáhl dolů za sebou pod hladinu. Vše se to událo v několika sekundách a Celena nemohla zareagovat.

Potápěla se a začala panikařit. S každičkým okamžikem se jí mlžily oči a nemohla dýchat. Navíc se ten velký drak na ni zavěsil a začal ji svírat svými pažemi. Bolestí začala řvát, ale místo zvuku se jí do tlamy nahrnula další voda a ona už nemohla. Myšlenky se jí začaly zpomalovat. Modrý drak v jejich očích náhle dostal jakousi démonickou podobu a dostala po hodně dlouhé době strach o svůj život. Probleskly jí hlavou záblesky hory, která se řítí. Draků, kteří pod náporem popele a žhavé lávy, která létala vzduchem, umírají za letu. A také Zabel. Její nadřízený ze staré letky, který ji zničil život.

I pod vodou se v jejích očích objevily slzy a ona se rozhodla, že už dále trpět nehodlá. Nevydržela to, tentokrát ani nedostala šanci a zkazila i tak primitivní úkol jako přelet.

Otevřela tlamu a vypustila svou sílu ven. Nocí probleskl jeden veliký záblesk, který stejně nenadále zmizel, jako se objevil.

---

Celena byla právě vybrána jako nová členka Západní letky. Hrdě nakráčela před svého nadřízeného Zabela, velitele západního Hnízda a velkého rudého draka v jedné osobě. Velitel ji přivítal s otevřenou náručí. Až moc otevřenou. Kdyby si tehdy uvědomila, co se stane, nikdy by se jím nenechala přivítat

Po několika týdnech se jí konečně podařilo najít přítele. Bylo to opravdu těžké, protože na její výcvik dohlížel samotný velitel. Každou volnou chvíli byl s ní a dával jí užitečné rady. Byla mladá a jeho pomoc jí přišla vhod. Všichni se jí sice proto vyhýbali, ale nakonec i tak našla oporu v jednom starším drakovi. Jugius byl ten, který jí nakonec otevřel srdce, a ona poprvé poznala, že na světě je i pocit, který překonává přátelství.

Celena se probudila z hrozného snu. Jugius byl před několika dny poslán na přelet nad velice nebezpečnou oblastí. Jejich loučení bylo velice milé a láskyplné. Poprvé jí vyznal, že ten pocit není jednostranný. Zamilovaně se zahleděla na krápníky na stropě.

Do jeskyně vešel Višta, podkapitán velitele.

„Celeno, je mi to líto, ale Jugius se nevrátí. Pozřely ho plameny,“ řekl s předstíranou lítostí. Poznala to, ale nemohla reagovat jinak než pláčem.

Utekly dva roky. Velitel jí neustále věnoval velkou pozornost a některé doteky, kterých v poslední době přibývalo, jí nedělaly dobře. Několikrát se po něm už i ohnala, ale nepomáhalo to. Čím dál častěji se tajně vydávala na přelety nad ohnivými jezery. Snad doufala, že jednou i ji jako Jugia sežehne plamen. Nikdy se to nestalo. Ať riskovala sebevíc, nikdy neměla nic víc než pár spálenin a škrábanců.

Teď stála před jeho velkým tělem a zase ji huboval za nenahlášený přelet. Už ho ani neposlouchala. Náhle ji ale začal očichávat za krkem. Nebyla na to připravená, a tak se neopatrně stáhla. On to pochopil jako signál a vrhl se na ni. Neměla žádnou šanci proti jeho velkému tělu a brzy si ji nastavil, jak potřeboval. Chtěla ho kousnout a nějakým zázrakem to i udělala. Velitel se stáhl s poraněnou přední nohou.

Chtěla se rychle odplazit do bezpečí, ale jeho velký ocas ji srazil na zem. Celý natěšený se nad ni postavil. Ve chvíli, kdy se připravil si pořádně užít, do jeho ohromného těla narazil jiný drak. Višta se s ním začal válet na zemi. Celena nerozuměla, co se děje, ale věděla, že tohle je jediná možnost jak utéct. Vyrazila celá omlácená a vystresovaná k východu z jeskyně.

Neudělala ani pár kroků, když k její hrůze za sebou uslyšela zapraskání. Otočila se a viděla, jak větší červený drak vyplivl z tlamy hlavu menšího zeleného draka.

Vydala ze sebe vyděšený skřek a utíkala, co jí nohy stačily, ven. Věděla, že nemá nic, čím by mohla tohohle draka zastavit. Vybral si ji a nechtěl se jí vzdát. Jak teď litovala některých svých gest. Teprve teď chápala, že to, co se zdálo jako přátelství, byla zběsilost a chtíč.

Dorazila k ústní jeskyně. Roztáhla křídla a skočila. Nedokončila však skok a velká tlama ji za ocas zatáhla zpět do jeskyně. Otočil si ji na sebe a přiblížil svou tlamu k její. I když byla velikost velký rozdíl, nedělal si servítky a surově ji políbil.

Začala se dusit, jak nepřestával, a v hloubi duše řvala její touha po tom ho zabít a utéct. Bolest se nashromáždila a poprvé v životě použila svůj dar vědomě.

Velitel v bolestech se převalil na druhou stranu jeskyně. Jak se bolestí převaloval, začala se otřásat země. Někde v tisícileté skále se probudila sopka a její žhavá láva se dostávala na povrch. Celena na poslední chvíli vyskočila z jeskyně ven, než ji zalilo magma z dlouho střežených jeskyní. S hrůzou se dívala na všechny otvory Hnízda. Ze všech se valila směsice kamení a lávy. Skřeky, které provázely celou tu scenérii, ji budou strašit dodnes. Draci, co byli na hlídce, se celí pomatení snažili dostat své druhy z pekla, které ani ohnivý drak nesnese.

Celena věděla, že je to její chyba. Kdyby se veliteli poddala, nemuseli ti draci zemřít. Nedokázala se na to dívat a utekla. Rozletěla se k Dračím horám a nikdy víc se neotočila.

Až o pár let později si uvědomila, že hora měla vybuchnout i tak. Jen draci si nechtěli přiznat, že jsou věci, na které nestačí, a slepě následovali špatného Vůdce.

---

Celena se probudila. Byla na břehu a vedle ní seděl azurově modrý drak.

„Jmenuju se Valkas a jsem strážce Jižního hnízda. Jsi úžasná bojovnice a nemohl jsem tě tam nechat umřít. Dlužíš mi svůj život. Pamatuj na to.“

Celena přikývla. Nevěděla, co bude dál, ale tuhle noc nezapomene.

„Celena. Jsem z družiny nové letky Jižního hnízda. Brzy sem dorazí. Jsi úžasný bojovník a svůj dluh ti jednou splatím.“

Valkas přikývl. Oba dva v tu chvíli sledovali měsíc a děkovali všem bohům, že žijí.