středa 1. října 2014

IV. Spočiň, dokud můžeš

Autor: Rwakk
Beta-read: Aidrien Assagir
Fandom: originální
Pokračování: 4/37
Pairing: žádný
Stručně: Co se dělo dál?
Varování: žádné
Věnování: -

Mefisto stál na malé skalce a vyhlížel do dáli. Na obzoru se rýsovala hora, v které by měli za několik hodin přistát a zabydlet se. 
Vzdychl. Celena se dlouho nevracela. Byl jeden z mála těch, který věděl, co je ona skutečně zač. Proto si v hlavě spočítal, že už měla před pěti hodinami dorazit k hoře a také už měla být před hodinou spět.
Ivory se o něj opírala hlavou a její doteky tišily jeho strach.
Před pěti hodinami narazili na tuto skalku. Okolí se dalo snadno zajistit a uhlídat. Když zde přistáli, nařídil Mefisto Celeně, aby letěla jako zvěd, zda je okolí hory bezpečné. Celena se zhostila úkolu s hrdostí patřící k dračí šlechtě.
Když odletěla, vydal rozkazy. Neferien a Mornat zajišťovali okolí. Zbylí členové Letky se mohli starat o svá těla a odpočinout si. Po čtyřech hodinách měli odletět, ale protože se nevrátila Celena, zůstávali stále zde. Mefisto měl strach, že všeobecná morálka půjde ještě níž, ale Ravier vše zachránil. Tento velký drak se totiž pyšnil darem pro tyto chvíle nejvzácnějším.
Zapálili oheň uprostřed a Ravier se pustil do díla. Začal vyprávět příběh o Dračím císaří, nejmocnějším z draků, co kdy žil. Všichni, i když prvně neochotně, se nakonec zaposlouchali do krásného příběhu o lásce, moci a konci.
Dokonce i Ellena, která se přidala k letce o půl hodiny později, si sedla a poslouchala. Drakům se pomalu začaly klížit oči a začali usínat. Jen šest draků nespalo. Ravier, který nadále vyprávěl, Mornat, který s Ellenou seděl naproti němu a poslouchal. Možná si to ti dva ani neuvědomovali, ale Mornat i Ellana se k sobě tiskli a s napětím poslouchali, jak příběh dopadne.
Mefisto a Ivory byli kousek stranou a sledovali směr Hnízda. Ani příběh nemohl ty dva ukonejšit ve strachu, že udělali chybu. Mefisto se opravdu bál. Tento let mu mohl totiž zajistit místo jednoho ze tří vůdců. Dračí hierarchie se skládala vždy ze tří. Na jednoho bylo moc rozhodování, dva se nemuseli shodnout, ale tři měli větší šanci, že se správně rozhodnou. Pravdou sice bylo, že velel jeden, přesto ti dva další měli možnost vetovat jeho rozhodnutí.
Posledním, kdo nespal, byla Merin, která ošetřovala rány Variovi. Varius se totiž pustil do rvačky hned, jak přistáli. Napadl Mefista ze zálohy, a kdyby Ivory nereagovala včas, mohlo to dopadnou špatně. Varius takto dostal jen několik ran a navíc takových, které mu neublíží na těle, ale na hrdosti.
Mefisto se mu nedivil. Všichni věděli, že Mikel je pro něj velice důležitá, a když si uvědomil, že s nimi není, začal se zlobit. Nemohl ale opustit formaci, a tak letěl dál. A tady si chtěl ulevit od zlosti ke svému veliteli.
Mefisto to nechal prozatím být. Měl s ním nevyřízené účty už od vybírání do Letky, kdy obtěžoval Ivory. Tady ale musel uvažovat, zda by nebylo lepší ho nechat být. Potřeboval každého.

---

Merin se skláněla nad spícím Variem. Tišila jeho bolest svým dechem, ale jen v malé míře, protože plná síla jejího daru patřila jen těm, které... Varius jakoby odmítal její útěchu a raději trpěl. Navíc se vedle něj necítila dobře. Byla velice citlivá na teplo. Jako jedna z mála ledových draků se nikdy nenaučila správně snášet teplo, které se násobilo s počtem draků v její přítomnosti. Modlila se v Severní hnízdo, kde panoval největší chlad ze všech, ale kapky rozhodly jinak. Věděla, že se díky své podstatě v téhle letce neuchytí a neustále ji to mrzelo, jenže proti rozhodnutí Stařešiny se nešlo odvolat.
Zdálo se, že teď se o ni ostatní draci nezajímají. Nikdo z nich se nechtěl k ní přiblížit. Tušila, že je to částečně i díky chladu, který sálal z jejího těla. Vzpomněla si na Jabela a na to, jak se při ceremoniálu ještě přikrčil, sotva se k ní přiblížil. Jedna část její mysli jí našeptávala, že vlastně nikomu z nich vlastně nedala šanci a utekla dřív, než mohli vůbec zkusit s ní komunikovat. Neměla ale jinou možnost. Jednotlivě by to možná dokázala, ale ne v tomto množství.
Cítila, jak z ní ostatní kradou zimu a zahřívají ji. Slábla jejich přítomností a let, přestože v studeném větru, jí nedával možnost načerpat sílu dostatek síly. Zvládla si přes noc něco málo nastřádat, ale všechno se rychle vytratilo, sotva se k nim přiblížila na delší dobu.
Zvedla opatrně a do jisté míry i unaveně hlavu a zadívala se směrem k jezeru. Doufala, že letci za nimi dorazí v pořádku. Přestože si k nim nenašla cestu, nepřála nikomu nic zlého. Navíc se zdálo, že dračice, které letěly v zadním voji, by mohly dokonce být přátelské. Byly menší a nehřály tolik jako velikáni, zvláště Mornat a Mefisto.
Povzdechla si. Nevěřila, že zde najde své místo. Zvláště se bála, že bude neužitečná. Představa, že díky své slabosti nedokáže pomoci letce, ji ničila.

---

Mornat a Ellena nevědomky spojili své ocasy. Zamotali je do sebe a poslouchali Raviera. Ten už ani nevnímal, kdo ho poslouchá, a blížil se ke konci nejznámější dračí romance. Dračí císař patřil ke klasice dračích tradic. Jenže Ravier ho podal tak, že každý, kdo ho poslouchal, nikdy nebyl stejný jako dřív.
„Já se jím stanu. Dračím císařem,“ pronesl rázně Mornat. Ellena o něj opřela svou hlavu a jemně ho políbila na tvář.
Oba dva se zarazili. Ravier zrovna dokončil své vyprávění a chystal se sám si zdřímnout. Ellena se dívala Mornatovi do očí a on jí. I když byla oba červení draci, stejně na nich šlo vidět, že jsou v rozpacích. Merin je sledovala s jistou dávkou pobavení a lítosti.
Mornat ze sebe něco chtěl vykoktat, ale Ellena ho předběhla. „Měli bychom si zdřímnout.“
Mornat zamotaně přikývl a svalil se na zem. Ellena si lehla zády k němu a vypadalo to, že jdou spát. Merin si ale všimla jedné věci. Ti dva nevěděli, že je někdo pozoruje, a tak se i nadále drželi ocasy. Možná si to ani neuvědomovali a opravdu spali, ale oba dva draci, samec i samice, se navzájem tím jediným stiskem potěšovali a podporovali.
Mefisto přistál vedle Merin. Ta odskočila a zasyčela na něj. Mefista to ale neodradilo. Naopak, ještě se víc k ní přiblížil. Ivory přistála vedle něj a v tváři měla odhodlaný výraz.
„Kde je problém, Merin? Celou dobu se vyhýbáš ostatním a mě by zajímalo proč?“
Ivory si k ní přičichla a bylo na ní poznat, že něco pochopila.
„Mefe, prosím, tohle nech na mě. Je to ženská záležitost,“ mrkla na zmateného samce. Mefisto se nechtěl nechat odbýt, ale po tom, co na něj jeho družka výhružně zavrčela, raději se zmateně vzdálil.
„Merin, ty jsi ledový drak, že? A máš problém s těmi ohnivými. A neboj. Neřeknu to nikomu, když si to budeš přát,“ pronesla Ivory a zkoumala její reakci.
„Já...,“ začala se vyhýbat jejímu pohledu.
„Nemusíš nic říkat. Pokud budeš chtít i nadále zůstat v pozadí, budu na tvé straně a chránit tě.“
„Proč?“ dožadovala se Merin nechápavě odpovědi.
„Proč?“ Ivory se usmála. „Pro tohle,“ vypustila z tlamy lehký závan ledu. Nebyl to klasický ledový dech draků, ale spíš něco jako studená pára před tím, než se změní v kapky deště.
„Ale jak? Vždyť... Nejsi snad Mefistova družka?“
„Časem se to naučíš snášet, moje milá. A jestli si najdeš někoho, komu bys ráda dala své srdce, nebude ti to vadit. I kdyby plival plameny samotného pekla.“ Podivně se usmála, když to řekla. „Každopádně, když budeš chtít, budu tě učit, jak lépe snášet žár. Kdykoli se mi ozvi a já ti poradím. Myslím, že budeme přítelkyně, Merin.“
Ivory se otočila a nechala zmatenou Merin na místě.

---

Mefisto se rozhodl. Nechá draky spát ještě hodinu a pak vyrazí k hoře. Za svítání by tam rád dorazil. Protože se sám potřeboval prospat, probudil Night Breeze, aby držel tu hodinku stráž.
Night se prvně vzpouzel, ale pak Mefisto překousl pod pohružkou stromek, že to bude příště jeho krk.
Mefisto se uložil s Ivory na zem kousek od ostatních a ještě chvíli si příjemně navzájem třeli čumáky o sebe. Night se na ně zle díval, ale nemohl dělat nic. A tak se rozhodl, že si z někoho udělá drobný žert.
Nakonec si vybral Zibru a Jireu. Opatrně se přikradl k těmto dvěma drakům, a když se ujistil, že je jen tak něco neprobudí, velice obtížně, ale znale jim svázal ocasy k sobě. Kdysi by se probudili, ale tento vtípek za svůj život už vypiloval k dokonalosti. Zvláště u dračic, které musel odmítnout. Žádná ho nikdy nechtěla. Jediné, co chtěly, bylo, aby jim způsobil rozkoš. Ano, to on uměl. To byl jeho dar. Mohl způsobit jakoukoli rozkoš jakémukoli smyslu. Prvně to bral jako zajímavou věc, ale teď se mu to zdálo jako nepříjemná konina. Dračice, kterým takto pomohl, se na něj začaly věšet a on se jich těžko zbavoval. Na rozkoši se stane závislý každý drak. Je to jejich prokletí. Jejich zvířecí já hledá jakoukoli možnost, jak se potěšit i na úkor rozumu. Proto se rozhodl, že svůj dar už nepoužije bez uvážení.
Po tom, co mistrně svázal ocasy, se stáhl na skalku, kde dříve Mefisto pozoroval krajinu. Zadíval se směrem k hoře a uvažoval, co nového mu to přinese. Rád by si našel partnerku, ale zdejší dračice, co za něco stály, byly už zadané. Pomyslel na Wolfie, Merin a Celenu. Ty jediné vypadaly, že jsou nezadané. Mikel nebyla dobrou volbou. Očividně ještě nebyla zadaná, ale Varius si na ni i tak činil nárok. Navíc prý byla sestrou Jabela, a tak by to mohlo být víc než na ostré zuby.
Pak se zadíval na Ellenu. Byla hezká, ale něco mu na ní nesedělo. Přesto kdyby si z nezadaných měl vybrat, byla by to ona. Zdálo se, že je ze všech dračic nejlepší kandidátka na vážný vztah, kde by nemusel používat svůj dar, aby klapal.
Protřepal se. Zase myslel na věci, které neměl. Polekal se, když se zničehonic pohnul jeden drak, kterého se opravdu bál. Fernero se posadil a zahleděl na něj.
Night měl chuť odletět a také už i roztahoval křídla. Jenže to nedokázal. Měl povinnost, kterou nemohl zanedbat. Polkl a počkal si, než k němu černý drak dokráčel. Pod jeho nohama sténala zem. Night cítil, že tohoto draka svět nikdy nepřijme. Tento drak totiž tento svět zničí.
„Vidím, že hlídáš, Nighte,“ pronesl a prošel okolo něj Fernero. Night se nemohl ani pohnout a klepal se strachy. Nadřazenost šlechty se nesla po generace a Fernero patřil k šlechtě té nejvyšší kvality. Kdybyste jeli pozpátku v jeho rodokmenu, dostali byste se až k Dračímu císaři. Fernero měl opravdu královský původ.
Fernero mu zašeptal do ucha: „Řeknu to na rovinu – jsi zbytečný.“
Night zbaběle uskočil. I když Mefisto byl z rodu temných draků, nebudil takový děs jako tento drak. Night se stáhl do podřadné pozice.
„Nemusíš se bát, Nighte. Já ti nechci ublížit. A dokonce tě potřebuji. Jsi totiž velice užitečný.“ Přiblížil se k jeho obličeji a fanaticky pronesl: „Tvůj dar mi totiž pomůže získat to, co chci – první místo v Hnízdě. Pomůžeš mi a budeš moci získat, kteroukoli si budeš přát.”
Night polkl. Fernero ho propaloval pohledem a Night věděl, že ví vše. O jeho minulosti a možná i budoucnosti. Nemohl tomu pohledu vzdorovat a přikývl.
Fernero se usmál a šel si zase lehnout. Nechal Nighta stát jako opařeného. Fernero věděl, že první ze tří důležitých draků je na jeho straně. A pokud na něj i nadále bude vyvíjet správný tlak, tak ho nikdy nezradí.
Jenže ani Fernero nemohl vědět, že Night nebyl jediný, kdo slyšel celý rozhovor. Neferien se uchechtl, aniž by otevřel oči. Tuhle hru bych nechtěl hrát. Fernero, nebo Mefisto? Nebudu hádat, protože vím, že ani jeden z nich se nakonec Hnízda neujme. Já vsadím na jinou kartu. Jsem zvědavý, co nám předvedeš.
V jeho snech se objevila silueta azurové dračice.


1 komentář:


Budu vděčný za jakoukoli zpětnou vazbu.